Idea flexibility
V době, kdy se vše mění a utváří je flexibilita pravděpodobně jednou z nejdůležitějších vlastností. Dnes není příliš reálné načrtnout s jistotou přesné schéma toho jak věci poběží i do budoucna, protože nemáme možnost řídit všechny faktory (alespoň ne většinou). A i když tuto možnost máme většinou jsou to faktory a okolnosti zcela nové, které je třeba nově uchopit. Těžko tedy může existovat informační systém s pevnou strukturou. Ano, jsou oblasti kde je relativně jasno, jak věci fungují (např. účtování dané zákonem), ale jednak je jich hrstka a jednak i zde mohou existovat významné oborové či individuální rozdíly.
Pokud se však máme bavit o efektivním nasazování bezpečného a stabilního informačního systému, jsou tyto nestabilní faktory krajně nepříjemné. Pro spolehlivý chod jakéhokoli software je přitom naopak třeba přesně daných okolností. Sebevýkonnější počítač si nedokáže poradit s nepředvídanou situací! Je třeba najít nějaký pevný opěrný bod. To co vypadá jako neřešitelný problém se však daří vyřešit díky prostému receptu: důsledné zobecnění!
Jde o důsledné zobecnění toho, co by se dalo nazvat "problematika informačního systému". Sama potřeba informačního systému jako taková je tím nejstabilnějším bodem, jaký může dnešek nabídnout. Vlastní potřeba evidovat různé informace pro rozličné potřeby, uživatele a v různých časových horizontech je relativně stabilní. Spolu se vznikem produktivity a společností lidí, jež tuto produktivitu zajišťují vzniká i potřeba evidence. Nástroje a tím i jejich možnosti se neustále zdokonalují. Zde už ta relativní stabilita pomalu končí. I to ale stačí k tomu, abychom si mohli pár věcí zobecnit (s nadějí, že nám zobednění vydrží dostatečně dlouho). Jde především o vlastní strukturu informací - o jejich povahu a provázanost - jež jsou dány samotnou potřebou a také povahou informací.
Než začneme řešit vlastní informační systém, je třeba se podívat na možnosti rozkladu struktury.
Rozklad struktury
Rozklad struktury zní složitě, ale je to ve skutečnosti prosté. Každou informaci, kterou potřebujete ve své databázi evidovat můžeme nějak pojmenovat a říci, z jakých částí se bude přibližně skládat. Tyto části je pak možné uspořádat do konkrétní struktury s kolonkami a oblastmi. Můžete tak například rozložit kontakt na jméno, příjmení, telefon, e-mail atd. Stejně tak můžete rozložit fakturu, úkol nebo jakýkoli jiný typ, který potřebujete evidovat. Můžete si říci, které údaje vás z hlediska evidence zajímají a jakou mají formu zápisu či záznamu.
Navrhujeme rozložit všechny myslitelné informační struktury do třech prostých pojmů:
1) dokument
2) oblast
3) prvek
Zatímco dokument vymezuje určitý ucelený soubor informace (dopis, faktura, e-mail, kontakt atd), prvky seskupované do oblastí pak určují strukturu daného dokumentu. Dokumenty tedy existují samostatně - jsou to výchozí body - oblast a prvek pak již tento dokument formují. Pro uvedené tři pojmy (dokument, oblast, prvek) jsme se pro jednoduchost rozhodli používat jeden název - segmenty.
Segmentům jsme dále přiřadili určité vlastnosti, kterými je možné tyto obecné pojmy blíže specifikovat a vdechnout jim tak konkrétní účel. Například nastavujeme vlastnosti název, typ, popis, opakovatelnost, vzájemné propojení, funkcionalitu apod.
Pokud tedy je třeba vytvořit konkrétní aplikaci, skládáme tyto obecné segmenty (resp. jejich kopie) jako stavebnici do určité formy, přiřadíme potřebné vlastnosti, jež určují jejich použití a zbytek je již na počítači. Ten pak podle takto sestavené definice (XDS) vytvoří funkční aplikaci (informační systém). Tomuto procesu jsme se rozhodli říkat replikace.
Pro rozloženou a definovanou strukturu je možné snadno vytvořit celý software pro nakládání s informacemi a to bez nutnosti programování. Klíčem je proces replikace:
Replikace dle struktury
Když nyní máme klíč k tomu, jak rozložit strukturu, se kterou chcete pracovat a pro kterou je třeba tvořit informační systém, zbývají dvě věci:
1) definovat tuto strukturu pomocí dokumentů a jejich obsahu.
2) dle stanovené definice nechat vytvořit potřebný software.
Pro definování rozložené sktruktury jsme vytvořili obecně přístupná pravidla a sestavili je pod pojem XDS (XML Document Specification) - což není nic jiného než dohoda o tom, jak rozloženou strukturu popsat pro účel vytvoření požadovaného informačního systému. Ucelený popis najdete v části věnované této definici (XDS).
Klíčem k vytvoření potřebného software dle definice je již zmíněný proces replikace, který pro definované dokumenty a jejich segmenty poskládá potřebné nástroje a podprogramy tak, aby tvořily ucelený funkční informační systém. Vše se provádí zcela bez nutnosti dle definice něco doprogramovávat.
Druhý bod má však další dvě roviny. Jednou je tvorba základních nástrojů pro práci s informacemi tak, aby ihned po dokončení replikace a zavedení verze bylo možné informace zadávat a používat. Vznikne tak funkční struktura. Druhou rovinou je postupné tvoření a doplňování sestav a procesů, které usnadňují a dále zefektivňují práci s informacemi. Pro tuto rovinu se pomocí procesu replikace připravují potřebné nástroje a zkušený uživatel či specializovaný pracovník pomocí těchto nástrojů velmi snadno v rámci připravených struktur dotváří potřebné sestavy a procesy.
Vlastní systém
Od začátku do konce jde o maximální snahu vtáhnout do tvorby co nejvíce koncové uživatele. Proces replikace a další procesy tvorby aplikací obsluhuje implementační tým, který je mnohem blíže k cílovým uživatelům, než běžní vývojáři. Je dokonce možné, že základům implementace se mohou postupně učit i samotní uživatelé aplikací. Celý systém tak roste požadovaným směrem mnohem přirozenějším způsobem, než je klasická analýza odborníkem, jež je ovšem odborníkem na počítačové technologie a struktury, méně však již rozumí podstatě řešené problematiky a už vůbec nemůže znát odlišnosti a výjimečnost konkrétního týmu. Replikační technologie tyto vzdálenosti značně zkracuje (viz. též základní princip).